Viktor Frankl & Logoterapie
Logoterapie neboli léčba smyslem je psychoterapeutická metoda vyvinutá Viktorem E. Franklem v první polovině 20. století. Vedle Freudovy „touhy po slasti“ a Adlerovy „touhy po moci“ přichází s třetí základní lidskou potřebou „touhy po smyslu“. Odtud pramení název Logoterapie, z řeckého logos-smysl.
Někdy je také Logoterapie označována za „třetí vídeňskou školu psychoterapie.“ Logoterapie patří mezi tzv. humanistické psychoterapie, zároveň vychází z existencialismu.
Krátkým úvodem do Logoterapie může být i Franklova nejznámější kniha Člověk hledá smysl. Úvod do Logoterapie (1994), ve které popisuje své zkušenosti z koncentračních táborů i to jak ovlivnily jeho psychoterapeutický systém. Své zážitky z vyhlazovacího tábora líčí v knize A přesto říci životu ano, kde se dozvídáme, jak logoterapie vznikala a jak byla aplikována Franklem přímo v lágru.
Logoterapií se zabývá např. Franklova žačka Elisabeth Lukas, Alfried Längle, Jaro Křivohlavý, Eugenio Fizzotti, Peter Tavel, Martina Kosová a další. V Česku v logoterapii a existenciální analýze aktivně pokračuje Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA) a Institut Pro Integrativní Psychoterapii A Psychologické Poradenství (IPIPAPP).ve vykonání činu (myšleno hlavně v sebepřesahujícím činu; v takovém, jež je konán s ohledem na ostatní);
prožitím hodnoty (opravdový zážitek, který člověka obohacuje či povznáší), tou nejhodnotnější je láska;
v utrpení (promění-li ho člověk ve své morální vítězství).
V každé této události lze totiž nalézat a uskutečňovat určité hodnoty, které přinášejí uspokojení a smysl. Frankl je označuje jako:
zážitkové (hodnota něco prožít);
postojové (když není možné „užívat si života“ ani přinášet tvůrčí invenci, lze ještě přistupovat k situaci „správným“ postojem).
Základní myšlenkou logoterapie je, že pokud není touha po smyslu naplněna, vede to od frustrace až k existenciálnímu vakuu. Člověk začíná pochybovat o smyslu své existence, o smyslu života vůbec. (Tomuto fenoménu je blízká tzv. nedělní neuróza – během volna zasahuje pocit existenciální prázdnoty plnou silou, není tlumen rutinní prací v zaměstnání.) Pokud se tato frustrace dále rozvíjí, může to vést až k depresi, neuróze nebo dokonce sebevraždě.
Logoterapie pak pomáhá pacientovi najít východisko z jeho existenciální frustrace. Využívá k tomu průzkumu a podpory osobního hodnotového žebříčku pacienta. Za základní atributy lidského života považuje svobodu a odpovědnost vůči svědomí.
Logoterapii proslavila i technika tzv. paradoxní intence. Jedná se o techniku vhodnou především k léčení strachu před strachem, fóbií (např. strach z velkého prostoru, strach z hadů), strach před sebou samým. Pacient je vyzván, aby si přál paradoxně právě to, čeho se bojí. Jako příklad z praxe lze uvést léčbu nespavosti, kdy si pacient stále opakuje „Nesmím usnout! Nesmím usnout…,“ což ho zbaví strachu z toho, že neusne, uvolní se a usne. Dnes se paradoxní intence používá i v jiných psychoterapeutických směrech, například KBT, gestalt terapii a jinde.
